Nenápadný půvab Wese Andersona

ASTEROID CITY (r. Wes Anderson, USA, 2023)

Je nová andersonovka jeho zatím nejlepším filmem? Hodnocení na ČSFD tomu nenasvědčují; pro mnoho lidí bude patrně příliš konceptuální, manýristický, přestylizovaný či neuchopitelný, čemuž rozumím a respektuji to. Otočením hodnotícího znaménka u těchto právě vyjmenovaných přívlastků ale mohu za sebe říct, že ASTEROID CITY je Andersonův nejkomplexnější, nejpropracovanější, výtvarně nejuhrančivější a tematicky nejhutnější. 

Vzpomínám si, že už u GRANDHOTELU BUDAPEŠŤ některé kritické hlasy Andersonovi vytýkaly, že se odvrátil od poetiky svých dřívějších filmů, ve kterých svérázně propojoval scénografii, obrazové kompozice, herectví, charakterizaci postav a zpracovávané látky svým specifickým tónem tragikomické odměřenosti, aby tak dosáhl imerze do melancholických životů svých hrdinů distancováním se od nich. Tyto kritické hlasy poté dále tvrdily, že se v Anderson v GRANDHOTELU BUDAPEŠŤ přiklonil k přehnanému hračičkářství, kdy jeho obsese tvorbou pitoreskních a bizarních světů zastínila jeho postavy, ze kterých se staly figurky v obrovských domečcích pro panenky, a tento příklon měl charakterizovat veškerou jeho tvorbu počínaje GRANDHOTELEM BUDAPEŠŤ.

S tímto sentimentem jsem nikdy nesouhlasil, respektive souhlasím s tím, že k tomuto obratu v jeho tvorbě došlo, ale absolutně to nevnímám jako problém, naopak! Už od počátku své tvorby Anderson k tomuto obratu směřoval a čisté výtvarno, estetično, rozkoš z čiré krásy filmu jako uměleckého předmětu se u něj dostávala více a více do popředí a ASTEROID CITY je v tomto ohledu Andersonovým vrcholem, majstrštykem. Anderson zde se svým stálým týmem tvůrčích spolupracovníků, kteří nesmějí být opomenuti, zkonstruoval neuvěřitelně precizní, neuvěřitelně přesně vybalancovaný a neuvěřitelně nádherný hodinový strojek, ve kterém všechny součástky přesně slouží svému účelu a nezavazejí jedná druhé v plnění jejich funkcí.

Jak ty výše zmíněné kritické hlasy tvrdily, že manýrismus Andersonových pozdějších filmů zastiňuje jejich lidský rozměr, na to já říkám, že konkrétně pak v ASTEROID CITY tvoří tu nejladnější synergii. A to jak na úrovni stylu, tak na úrovni vyprávění i tématu. Na úrovni vyprávění a tématu je ASTEROID CITY mistrovskou třídou ve využití ansámblového narativu k rozvíjení sítě paralelních dějových linií, které se navzájem zrcadlí, a tím jedná druhé umocňují její tematické vyznění a emoční působení. Uzavření velkého množství postav na jednom místě Andersonovi umožňuje, aby mezi nimi načrtnul členitou síť vztahů, milostných, přátelských, nepřátelských a jiných, a ty navázal jednak na ústřední skupinu hlavních postav, rodinu Steenbeckových, jednak na ústřední téma filmu, neuchopitelnost prchavých okamžiků v životě, které zmizí dříve, než je stihnete pochopit, a přesto ve vás zanechají svůj trvalý otisk. Tento hlavní motiv filmu se odráží v nevysvětlitelném přistání mimozemšťanů, odráží se v přechodném kupku mezilidských vazeb, které vzniknou a zase zaniknou mezi návštěvníky Asteroid City během této události, a odráží se v rámcující, sebereflexivní "making-of" rovině divadelní hry. Odráží se to v tom, jak Jason Schwartzman musí během představení opustit jeviště, protože stále nechápe hru, ve které hraje, a jasno mu udělá až herečka, jejíž jediná scéna byla ze hry vystřižena; jak režiséra Schuberta Greena opustí manželka, protože jeho jedinou partnerkou byl úspěch. ASTTEROID CITY je plné významotvorných paralel.

Jeho stylistické mistrovství přitom jde ruku v ruce s jeho tematickou a narativní vrstevnatostí. Anderson dosahuje estetických výšin největších výšin velikánů kinematografie. Co do inscenování prvků v 3D prostoru jako by to bylo malířské plátno si Anderson nezadá s největším mistrem tohoto oboru, Jasužirem Ozu. V práci s divadelním prostorem, tmou a vyprázděnou černobílou mizanscénou jako i s ní související existenční tísní a melancholií se vyrovná PERSÓNĚ a dalším bergmannům. Způsob výstavby filmového prostoru jako takového, odhalování nových prostorů otáčením kamery kolem své osy a laterálními kamerovými jízdami, ten je stejně unikátní a normo-borný jako PLAYTIME Jacquese Tatiho. A stejně jako Ozu se Anderson nebojí svoje rigidní pravidla filmové formy narušovat, vytvářet jejich deviace a dodávat jim tak novou vnitřní dynamiku, neustále tak živit potěšení z estetické a výtvarné hry, které je divák svědkem.

A jakže se tento stylistický systém doplňuje s tím narativním a tematickým? V mnoha ohledech. Styl především pomáhá organizovat a formulovat řadu paralel, na kterých je vystavěné vyprávění – ať je to kontrast barevné fikce a černobílého "reálna", vnitrozáběrová montáž a kontrast mezi popředím a pozadím v hloubce prostoru, které nás vedou k tomu všímat si a uvědomovat paralelně, byť nezávisle probíhající děje ve vztahu k sobě navzájem a tím pádem přemýšlet o jejich příčinné i tematické provázanosti.

V ASTEROID CITY je toho ale tolik, že nevím, jak bouři svých dojmů převést do strukturované psané podoby. Nejlepší bude, když si na něj do kina zajdete sami a zažijete jej na vlastní kůži. Ne každý den se totiž v kinosálech přepisují estetické filmové dějiny.