NIMONA aneb o hodném drakovi a zlém princi

Tematicky ambiciózní podobenství o ostrakizaci jinakosti, které se ovšem rozpadá pod vahou množství naťuknutých témat, a tak je neúmyslně zplošťuje ukotvením v řadě konvenčních žánrových schémat.

Abych dokázala vysvětlit, jakým filmem Nimona je a jaké má chyby, je si nejprve třeba říct, jakým filmem Nimona chce být. V ideálním světě by Nimona byla podvratným dětským fantasy, které narušuje zavedené žánrové konvence jako je černobílé rozdělení světa na dobro a zlo, aby mohla odvyprávět příběh postavený na zformování nepravděpodobného přátelství mezi dvěma velmi rozdílnými společenskými vyděděnci, a poukázat tak na neodůvodněnost kolektivně dodržovaných předsudků a škodlivost vyčleňování jedinců vymykajících se většinovým společenským normám. Příběh s takovým významovým jádrem by Nimona ráda odvyprávěla. Jenže…

Jenže honí příliš mnoho zajíců najednou a výsledkem je těžkopádně moralizující agitka s plochým fikčním světem a postavami, které se nevyvíjejí, ale pouze o 180 stupňů otáčejí svůj světonázor podle poslední informace, kterou se právě dozvěděly. Film z pochopitelných důvodů, kterými jsou omezená stopáž a snaha ještě více již tak členité vyprávění nezahltit příliš mnoha dalšími podrobnostmi, musí pracovat se zkratkou a se zobrazováním posunů ve vývoji postav nebo světa skrze symboly raději než skrze celé scény nebo přímo další dějové linie. To pak vede k tomu, že se vyprávění nepovede černobílé vidění světa nahradit nuancovanějším zobrazením morality v odstínech šedé, ale jen černobílost obrátí. Pohádkoví rytíři v zářivé zbroji, kteří mají chránit nevinné, jsou ve fikčním světě tohoto filmu převráceni na namachrované, arogantní a sobecké frajírky, kteří jdou krvelačně po krku každému, na koho se jim ukáže, a strašlivý, nebezpečný drak je zase nevinnou dívkou se sklonem k anarchismu, které akorát bylo v dětství ublíženo, protože byla jiná než ostatní. Konečným vyzněním filmu pak má být to, že jak rytíři, tak občané jimi chráněného města byli zaslepeni předsudky a státní propagandou, která je přiměla neprávem vnímat Nimonu jako padoucha, kvůli čemuž oni byly těmi skutečnými padouchy.

Respektive, to je takové vyznění, které si tvůrci přáli, aby film měl, jenže realita je opět jiná. V důsledku mnou výše zmíněné zkratkovitosti vyprávění buďto zavádí, anebo opomíná vysvětlit řadu motivů, které tomuto vyznění podrážejí nohy. V čem je hlavní problém? Postoj obyvatel města vůči Nimoně je zcela opodstatněný. Vyprávění se všechny, co vidí Nimonu jako nebezpečného netvora, snaží situovat do špatného světla za jejich úzkoprsost, jenže už úmyslně zapomíná na to, že nikdo z nich nemá nejmenší důvod na Nimonu nahlížet jinak. Nejenže jsou tvaroměnci v jejich světě naprosto neznámí, stejně jako v našem mimozemšťané, nejenže strávili doslova tisíciletí v důsledné indoktrinaci, že netvoři zpoza hradeb jsou hrozbou pro jejich existenci, ale ještě k tomu Nimona během celého filmu nedělá nic pro to, aby jim jejich pohled na sebe vyvrátila, naopak, všechny její činy, jejichž důsledků a špatného vzevření si je Nimona plně vědoma, nepřátelský postoj obyvatel k ní jen utvrzují. My jako diváci víme, jak je to s Nimonou doopravdy, jenže k tomu, co víme my a Ballister, doslova nikdo jiný (s výjimkou možná ředitelky) nemá přístup. A i s tím dobrým, co o Nimoně víme, pořád zůstává faktem, že je masový vrah. Médium animačního filmu to sice zakrývá, ale Nimonině bezstarostnému či přímo zlomyslnému řádění musely nevyhnutelně propadnout životem desítky, ne-li stovky nebo tisíce lidí, včetně nevinných civilistů a dětí. Vyprávění se Nimonino chování snaží zdůvodnit nebo omluvit flashbackem, ve kterém ukáže, jak byla málem za neškodný projev svých schopností zabita jedno tisíciletí zpátky vesničany (jejichž reakce se zdá sice naším moderním pohledem přehnaná a někdo by řekl xenofobní, jenže vezme-li v potaz, že se ve vší pravděpodobnosti jednalo o ekvivalent agrární středověké společnosti, která se musela potýkat s bandity, nebezpečnými zvířaty a nízkou mírou vzdělanosti, tak i jejich jednání získává velmi dobré zdůvodnění). Byť tento flashback ukazuje, že pro své jednání a postoj k lidem má Nimona alespoň nějaký důvod, stále to není dost dobrý důvod pro, aby se jí dalo jednoduše odpustit množství zkázy a smrti, které způsobila, vzhledem k tomu, že k té křivdě doslova před tisíci lety, současná generace lidí s tím nemá nic společného a nemá jediný důvod, proč na Nimonu nepohlížet jako na hrozbu.

A v čem je podle mého hlavní příčina tohoto problému? Vidím ji v tom, že se vyprávění komplikovanou síť témat snaží zprostředkovat na příliš malé ploše, a tudíž v příliš překotném tempu a v řadě konvenčních žánrových schémat. Dějovou páteří filmu je klasické hitchcockovské schéma neprávem obviněného muže na útěku, co se snaží očistit své jméno. V průběhu toto schéma doplní narativ parťácké komedie, když se setká Ballister potká s Nimonou, a v závěru vše vyústí podle šablony kaidžu eiga neboli monstr filmu. Proměňovat vnitřní uspořádání filmové formy podle různých vnějších žánrových norem je samo o sobě zcela v pořádku a mnohdy to dodává filmu vzrušující dynamiku, nese to v sobě však to riziko, že postavy a jejich vývoj budou zredukovány žánrové typy plnící jednorázové narativní funkce a postrádající vlastní osobnost. To se stalo Toddovi, který není ničím víc než otřesně otravnou a otřesně nevtipnou karikaturou privilegovaných spratků ze zazobaných rodin. Přihodilo se to i Ambrosiovi, Ballisterovu partnerovi, který, i když prý Ballistera miluje, tak jej okamžitě po domnělém atentátu odsoudí, aby následně prošel schematickým prozřením a znovunalezením důvěry v Ballistera, byť jí na začátku vůbec neměl ztratit.

Nakonec nám zůstává problém toho, že tematická rovina filmu škemrá o to, aby byla interpretována jako podobenství o ostrakizaci, kterou trpí v reálném světě etnické a sexuální menšiny nebo lidé s neurodiverzitou. S ohledem na to, jak nefunkční a rozpadlé je tematické vyznění filmu ve vztahu k jeho vlastnímu fikčnímu světu, nejspíš si dovede představit, že ve vztahu k našemu světu to o mnoho lepší nebude. Zkrátka lze říct to, že jako alegorie film nefunguje, protože situace Nimony je se situací výše zmíněných sociálních skupin absolutně neporovnatelná. Když nic jiného, tak homosexuálové a translidé v našem světě nezpůsobují smrt tisíců lidí a zničení obrovského množství veřejného majetku, takže to, jak na sexuální menšiny reaguje naše společnost, a jak na Nimonu reaguje ta její, je opravdu porovnávání jablek s hruškami. Trošku komplikovanější je to s etnickými menšinami, hlavně když si teď vzpomenu na to, co členové druhé a třetí generace afrických přistěhovalců vyvádějí ve Francii, a raději toto téma nechám být. Pointa tak jako tak myslím zůstává zřejmá.

No, Nimonu jsem si původně pustil jako odpočinkový film, a skončilo to čtyřstránkovým rozborem přebíhajícím do rantu. Bohužel mě některé tematické aspekty filmu natolik rozčilovali, že jsem se z té frustrace musel vypsat. Můj názor na film kvůli tomu musí vyznívat extrémně negativně, což není zcela záměrné a je to i mírně zkreslující. Pořád jsem rád, že jsem Nimonu viděl, ačkoliv mě chvílemi štvala. Dynamika mezi Ballisterem a Nimonou je skvělá, stejně jako hlasové ztvárnění Nimony Chloí Grace Moretzovou, kterou mám velmi rád a je mi líto, že se v posledních letech neobjevuje ve výraznějších rolích nebo známějších filmech. Vůbec jsem vlastně rád, že se někdo takovou látku rozhodl zpracovat, byť je výsledek rozpačitý, stále je to na míle vzdálené nechutné a cynické exploativnosti Hrobu světlušek. A jelikož mě nenapadá pozitivnější nota, na které bych mohl skončit, skončím tady.